Ústavní soud zdůraznil, že v posuzované věci není spor o existenci samotného práva prarodičů stýkat se s nezletilým, ale o určení rozsahu takového styku. Rozsah styku dalších příbuzných s dítětem, respektive kritéria, kterými by se obecné soudy měly při jeho stanovení řídit, nejsou v právním řádu výslovně stanovena. Určitá kritéria lze však vyvodit z judikatury a z komentářové literatury. Při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými je třeba pečlivě zvažovat nejlepší zájem dítěte, který může být oslaben mimo jiné i z důvodu existence napětí, konfliktů či vyhrocených vztahů mezi rodiči dítěte a příbuznými, o jejichž styku s dítětem je rozhodováno. Rovněž je nezbytné v rámci hodnocení nejlepšího zájmu dítěte brát v úvahu jeho vztahy se všemi dalšími příbuznými, tedy nejen těmi, kteří mohou o soudní stanovení styku v konkrétním případě usilovat, tím spíše pokud jde o další nezletilé sourozence, u nichž je taková procesní možnost značně ztížena. Rozsah styku dalších příbuzných s dítětem nemůže být rozsáhlejší či postaven na roveň styku rodičů s dítětem, zejména nepřejí-li si to rodiče, jejichž stanovisko za normálních okolností musí být zohledněno. Jsou to totiž právě rodiče, kdo vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, odpovídají za vývoj a výchovu dítěte, a jejichž právo (a nikoli právo prarodiče či jiného příbuzného, není-li takové osobě do péče svěřeno) pečovat o dítě a vychovávat ho je ústavně zaručeno v čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy při určení rozsahu styku pochybily, jestliže vyšly z kritérií běžně aplikovaných pro rozhodování o styku rodičů, a nikoli ze specifických kritérií aplikovatelných pro další příbuzné osoby, jak jsou popsána výše. Prarodičům určily styk v rozsahu, který v běžné praxi opatrovnických soudů odpovídá rozsahu stanovenému rodiči, který nemá dítě v péči. V posuzované věci tento rozsah fakticky odpovídá rozsahu styku stěžovatele (otce), který se s nezletilým nemůže vídat častěji než prarodiče. Pokud jde o „víkendový styk“, ten byl fakticky určen ve stejném poměru stěžovatelce, stěžovateli i prarodičům, a to proti vůli stěžovatelů jako rodičů dítěte. Absence jejich souhlasu s tak širokým rozsahem styku nezletilého s prarodiči – odpovídajícím rozsahu styku s rodiči – přitom nemůže být bez dalšího nahrazena rozhodnutím soudu, jelikož jedním ze základních východisek pro stanovení rozsahu styku podle § 927 občanského zákoníku je, že tento má být užší než styk rodičů, pokud pro jiné rozhodnutí neexistují mimořádně důležité důvody, které v této věci shledat nelze. Mezi stěžovatelkou (matkou) a prarodiči jsou napjaté až vyhrocené vztahy, které podle nastíněných výkladových pravidel hovoří v neprospěch obecnými soudy stanoveného rozsahu styku s dotčenými příbuznými. Vzniklé napětí v rodině zjevně není v nejlepším zájmu dítěte. I kdyby byla tato disputace vinou rodiče, je to stále rodič, kdo má dítě v péči a primárně jemu svědčí právo určení rozsahu styku s dalším příbuzenstvem. Neobstojí ani závěr, že prarodiče z matčiny strany jsou nejdůležitějšími dalšími příbuznými nezletilého. Bylo zjištěno, že nezletilý má blízký vztah – a oprávněný zájem na jeho budování – s celou řadou dalších příbuzných osob jemu přinejmenším stejně blízkých, zejména se svým (v průběhu řízení narozeným) polorodým bratrem. V tomto ohledu je rozsudek krajského soudu vnitřně rozporný a neodpovídající požadavkům spravedlivého procesu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1081/20 je dostupnýzde (376 KB, PDF).