Ustanovení § 2950 o. z., jehož výklad byl předmětem rozhodnutí krajského soudu ve vztahu ke třetímu žalovanému, stanovuje, že „kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.“ I v případě použití toliko druhé věty předmětného ustanovení (tzv. nekvalifikovaný zástupce) je však třeba zdůraznit, že náhrada dopadá nejen na škodu způsobenou radou, ale i neúplnou (!) informací. Ze skutkových zjištění okresního soudu je přitom evidentní, že třetí žalovaný stěžovatelům poskytl v procesu kontraktace neúplné informace, když vědomě zamlčel, že druhý žalovaný v předmětné nemovitosti spáchal trestný čin vraždy. Tuto skutečnost krajský soud zcela opomenul. V případě náhrady škody podle § 2950 věty druhé o. z. je pak nerozhodné, zda byla rada či informace poskytnuta úplatně, nebo bezúplatně. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že třetí žalovaný odměnu obdržel, byť od obchodní společnosti Hypoteční banka, a. s. za zprostředkování financování koupě předmětných nemovitostí. Ani pro použití věty první § 2950 o. z. by přitom nebylo rozhodné, od koho škůdce odměnu obdržel – podstatné je, že nejednal nezištně. Pro založení odpovědnosti podle § 2950 věty druhé o. z. je pak třeba zavinění toho, kdo škodu způsobil. Z jazykového, systematického ani teleologického výkladu daného ustanovení přitom nelze dovodit, že by muselo jít o úmysl, jak požadoval krajský soud. Naopak plně postačuje i zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Za zásadní však Ústavní soud v dané věci považuje to, že se krajský soud zabýval pouze otázkou (ne)škodlivosti rady třetího žalovaného, opomenul se však náležitě vypořádat s tou částí právní normy, která se týká škody způsobené neúplnou informací, jíž se stěžovatelům bezpochyby dostalo.
Pochybení krajského soudu pak nenapravil ani Nejvyšší soud, který s ohledem na konkrétní okolnosti posoudil dovolání stěžovatelů přepjatě formalisticky. Stěžovatelé přitom jasně vymezili předpoklad přípustnosti dovolání a položili relevantní právní otázku k předpokladům odpovědnosti třetího žalovaného.
I. Bylo-li protiprávní jednání škůdců podstatnou příčinou vzniku škody, nemůže soud bez dalšího dospět k závěru, že ke škodě došlo pouhou shodou okolností. Nesprávné posouzení soudu týkající se příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou, které je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, porušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Ustanovení § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dopadá nejen na škodu způsobenou škodlivou radou, ale rovněž na škodu způsobenou nesprávnou nebo neúplnou informací. Toto ustanovení musí být vykládáno systematicky ve vazbě na § 6 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Neústavním je takový výklad zákona, který zcela ignoruje kogentní právní normu a současně je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
III.ÚS 3528/20 ze dne 15. 3. 2022