Obecné soudy hodnotily pro účely § 257 odst. 2 zákoníku každou danou výpověď jako samostatnou škodní událost, avšak zavinění stěžovatelky vztáhly ani ne tak k těmto událostem, jako spíše k organizační změně, která je zastřešovala, když mimo jiné poukazovaly na její účelovost a stěžovatelce vyčítaly nedbalost při její přípravě. Dle názoru Ústavního soudu ovšem soudy musejí být ve svém výkladu důsledné. Je-li škodní událostí opravdu samotná výpověď, musí se i posouzení zavinění stěžovatelky vztahovat k této výpovědi, nikoli k organizační změně. Jinak řečeno, soudy musejí posoudit, zda stěžovatelka zaviněně porušila nějakou svou pracovní povinnost propuštěním zaměstnance v situaci, kdy již došlo k organizační změně ČOI a stěžovatelka musela reagovat na to, že některá dosud existující pracovní místa v nové struktuře minimálně formálně neexistují. Připustí-li soudy naopak, že skutečná podstata pochybení spočívala v uskutečněné organizační změně, a protiprávnost dané výpovědi je tak spíše jen důsledkem nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny, pak se stěžovatelka dopustila jednoho pochybení a je nutné zajistit, aby ji v plném rozsahu chránil § 257 odst. 2 zákoníku práce. To znamená, že by náhrada škody způsobené tímto pochybením měla být limitována do výše čtyřapůlnásobku měsíčního výdělku stěžovatelky.
V napadených rozhodnutích soudy zvolily kombinaci těchto dvou přístupů, a to kombinaci, která stěžovatelku v maximální možné míře znevýhodňovala, čímž došlo k obejití ochranných mechanismů pracovního práva a v konečném důsledku i k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ve spojení s právem na ochranu vlastnictví.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2600/20 je dostupný zde (161 KB, PDF)
II. ÚS 2600/20