Obecné soudy tak podle Ústavního soudu nedostály své povinnosti srozumitelně a přesvědčivě odůvodnit své právní závěry o tom, že není v nejlepším zájmu nezletilé být ve střídavé péči obou rodičů, ani proč není možné úpravu styku stěžovatele s nezletilou přizpůsobit jeho specifické pracovní vytíženosti. Komplikovanost takové úpravy či vyšší časová náročnost její přípravy jako odůvodnění, proč nelze návrhům stěžovatele vyhovět, v tomto směru nepostačuje a nemůže být na překážku jejich vyhovění – obzvlášť, je-li zohlednění zaměstnaneckých potřeb rodičů podobných stěžovateli možné u jiných soudů, jak stěžovatel uvádí a jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti. Neodporuje-li to nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nesmějí obecné soudy stavět do kolize právo rodiče na svobodnou volbu (a nerušený výkon) povolání s jeho právem na realizaci rodičovské odpovědnosti a odmítat nalezení kompromisního řešení (zohledňujícího i tatáž práva druhého rodiče) s pouhým odkazem na komplikovanost požadované úpravy, jinak porušují čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a stát jejich prostřednictvím selhává ve svých pozitivních závazcích plynoucích z čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny.
Tím není řečeno, že se má veškerá úprava poměrů nezletilé podřídit potřebám a zájmům stěžovatele na úkor potřeb a zájmů ostatních zúčastněných (dítěte i matky). Při troše invence se ovšem lze nepochybně dobrat kompromisního řešení na středu osy otec – dítě – matka (jak by se ostatně mělo dít automaticky). Přestože je žádoucí, aby oba rodiče usilovali o dosažení kompromisu společnou dohodou, pak, neuzavřou-li jí, je konečnou odpovědností soudu nalézt řešení vyvažující pokud možno rovnocenně práva rodičů, sledující (především) nejlepší zájem nezletilého dítěte, a promítnout jej ve svém rozhodnutí.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 847/22 je dostupnýzde (299 KB, PDF).