Ústavní soud věc posoudil v souladu se svými předchozími rozhodnutími, zejména principy vyloženými v nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/3G1Y1n6 ). Zdůraznil, že utrpí-li chodec újmu na zdraví, a tím i zásah do tělesné integrity (čl. 7 odst. 1 Listiny) v důsledku toho, že se na chodníku nachází sníh či led, nemůže být odpovědnost vlastníka (správce) komunikace vyloučena poukazem na to, že pro chodce byl stav chodníku předvídatelný. Je třeba na jedné straně zkoumat, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel, a na druhé straně zhodnotit, nakolik vlastník či správce komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. Městský soud se při posuzování stěžovatelova případu principy plynoucími z judikatury Ústavního soudu neřídil. Vyloučil totiž náhradu újmy jen proto, že stav chodníku označil za předvídatelný pro stěžovatele jako chodce. Nezabýval se tedy tím, zda skutečnost, že chodník nebyl po několik dnů ze strany TSK jako správce komunikace ošetřen, nesvědčí o porušení povinností TSK. Dalšího pochybení se městský soud dopustil tím, že se s judikaturou Ústavního soudu žádným způsobem nevypořádal, ačkoliv se již rozhodnutí obvodního soudu zakládalo i na této judikatuře.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1991/20 je dostupný  zde (142 KB, PDF).